Kam máme namířeno po inflaci?

Historie má ve zvyku se opakovat. V 70. letech minulého století došlo ke skoku v cenách plynu, uhlí, elektřiny či benzínu. K tomuto růstu cen energií došlo po dvou dekádách prosperity a relativního klidu. Sice se tehdy oficiálně nejednalo o inflaci (tu Komunismus neznal), ale i tak se jednalo o významný zásah do ekonomiky tehdejšího státu a hlavně do kapes občanů.
Letos v roce 2022 jsme zažili to samé, kdy zdražuje úplně všechno.

S částí těchto zdražení ČNB loni vůbec nepočítala a stejně tak nepočítala s válkou na Ukrajině, která má na zprostředkovaně na výšku cen také vliv a to se odrazilo na nastavených sazbách. I přes to, že pak došlo k jejich korekci, tak inflace již byla v plném proudu a její korekce a významné zpomalení se zdá, že bude hlavním cílem na několik dalších měsíců. Její následky si pak, ale sebou poneseme dalších několik let. 

Inflace jako taková, je dílem vždy spousty na sobě nezávislých situací, které vyústí v razantní cenový skok, který má dorovnat politiku bank a jejich „tisknutí“ peněz skrz úvěry a půjčky běžným spotřebitelům a firmám. Napomáhají tomu Inovované měnové politiky bank a jejich náboženství vyhlazeného hospodářského růstu, programy odkupů aktiva nafukování bilancí centrálních bank. V Česku tomu nebylo jinak, kdy ČNB v letech 2013–2017 pod heslem „fanděte s námi 2% inflaci“ „zlepšila“ svou bilanci o více než dva biliony nových korun. Od odtrhnutí dolaru zlatého standardu a kvantitativního uvolňování na začátku 90 tých let v Japonsku se tento jev bude průběžně opakovat dokud bude tento systém monetární politiky bank udržitelný.

Aktuální stav věcí může mít při špatné souhře okolností i vústění ve stagflaci nebo recesi. Díky natištěným penězům totiž není problém financování, ale díky nedostatku zdrojů je aktuálně problém vyrobit a dodat, což zvedá ceny. Narušení dodavatelských řetězců a úvěry podpořená poptávka, tak přispívá k inflaci déle, než se čekalo. Díky tomu produkce a poskytování služeb čelí vyšším nákladům a zároveň díky tomu stoupají ceny produktu více, než se čekalo a lidé pak nebudou mít na své běžné náklady a firmy na to, aby je udrželi zaměstnané. To povede k razatnímu snížení kupní síly a tím krachu jak domácností tak firem nebo k ještě většímu zadlužení, což podpoří danou situaci a jen to zvýší inflaci.

Řešení je (bohužel pro současnou mentalitu lidí, navyklých na růst, dostatek všeho a hlavně pohodlí, kdy za mě problémy řeší někdo jiný - tj. myšleno stát), velmi „nepohodlné“ a proto i těžko prosaditelné plošně tj. například z pozice vlády. I proto se dějí současná vládní „sociální opatření“, kdy vláda bude pumpovat peníze do lidí, aby si udržela jejich přízeň a moc ji „nepadlo na hubu“ a to nesnížilo její kredit v očích občanů. Zároveň tím, ale bude roztáčet dále inflaci a není to tedy logicky správné řešení.

To jediné správné řešení je, snížit náklady radikálně pod úroveň svého příjmu a uskromnit se všude, kde to dává existenčně smysl. To platí jak pro běžné lidi, tak pro firmy i pro stát a do budoucna se z toho poučit a stavět rozpočty svých domácností i firem atd. tak, aby jste takovéto krize zvládli, protože krize tu vždy budou a dost možná i častěji, než si chcete připustit a nikdo je za Vás nevyřeší.